DOPRAVA, TAK JAK JI NEZNÁME
Když jsem 15. července seděla v klimatizovaném
autobusu a mířila cestou na letiště, říkala jsem si, že na takový luxus můžu
asi na pár měsíců zapomenout. Přemýšlela jsem, čím asi budu cestovat v Tanzanii
a byla zvědavá, jak to bude vypadat na živo.
Naším nejčastějším dopravním prostředkem je kolo.
Na něm brázdíme okolí Mahanga kvůli návštěvám farmářů skoro každý den. Naštěstí
jsou všude rovinky a tak to není žádná velká dřina. Nepotřebujeme ani přehazovačku.
Někteří ani brzdu J. Cestu
nám sem tam zpestří nějaký příkop a nebo říčka, kterou musíme projet. Jízdu na
kole si užíváme. Jen si musíme dávat pozor, abychom pro samé kochání nezajely
nějakou slepici nebo kozu. Občas mi totiž připadá, že nemají žádný pud
sebezáchovy. Jako všude tu platí právo silnějšího a tak kolikrát musíme
zastavit a počkat, než přes cestu přejde stádo krav. Další nástrahou jsou všudypřítomné
trny, které propíchnou pneumatiku dřív než bys řekl švec. A taky mají tendenci
to dělat ve chvílích, kdy zrovna spěcháme nebo se nacházíme nejdál od
civilizace. Naštěstí ale většinou brzo narazíme na nějaký domek, kde nám ochotní
místní kolo zalepí. Další potíž představuje samotná cesta. Na hliněný povrch a
kameny jsme si už zvykly. Co nám ale stále dělá problém, jsou závěje písku,
které nás občas nemile překvapí. Sem tam proto za sebou slyším „Uaaaaa“
doprovázené buď ránou, anebo úlevným povzdechem. V neposlední řadě tu
bojujeme s jízdou vlevo. Kolikrát se nám stane, že pádíme vesele vpravo a
vysmátý vesničan nám kroutíc hlavou ukazuje na druhou stranu. Mzungu, no J.
O trochu dobrodružnější než kolo je piki piki,
místní motorkové taxi. To hodně využíváme na delší trasy, například do vedlejší
vesnice Mswiswi. Předtím, než nasedneme, je potřeba si usmlouvat cenu. Pak se
ve třech nasoukáme na motorku a může se vyrazit. Většinou už po prvních pár
metrech zjistíme, na jakého řidiče jsme narazily. Já si je pracovně rozděluji
na dva typy, závodník a pohodář. Závodník má jednu výhodu, a to tu, že dokáže
čas cesty zkrouhnout klidně i na polovinu. Nevýhodou však je, že motorka
jedoucí rychle na nezpevněné cestě dost poskakuje a nás pak od křečovitého
držení po příjezdu bolí ruce. A taky zadek. Když máme štěstí, řidič aspoň v průběhu
jízdy pozoruje cestu a vyhýbá se největším šutrům. Ale ani to není podmínka.
Osobně mám proto mnohem radši druhý typ řidiče. Ten si jede pěkně pole pole
(pomalu), stíhá zdravit všechny kolem a ještě si prozpěvovat za zvuků puštěných
afrických písniček z rádia přímo na jeho řídítkách. To má pak člověk
hnedka lepší náladu. A taky čas se cestou kochat pohledem na hory kolem nebo
západem slunce, které nám tady nepřestávají brát dech. A když máme štěstí a
řidič je extrémní pohodář, klidně nám k takovému pohledu zastaví. Pak nás
na cestě potkáte, jak všichni tři obdivujeme to, co vidíme a za veselé melodie
se spokojeně usmíváme. Vždyť přeci není kam spěchat J.
Poslední dopravní prostředek, který často
využíváme, jsou daladaly. Malé minidodávky, které fungují jako městská hromadná
doprava. My je využíváme hojně hlavně na cestu do Mbeyi a zpět. I v hlavním
městě jsme si jich řádně užily. V ceně v přepočtu asi 4 korun, které
jízda daladalou normálně stojí, máte jak dopravu tak obvykle i docela velký
zážitek J.
Milovníci přesnosti a jízdních řádů by si tady na
své určitě nepřišli. Daladaly jezdí, jak se zrovna podaří. Někdy marně čekáte
na vytoužený směr a nic nejede. Jindy zase přijedou tři po sobě. Na to, jak to
funguje, jsem zatím nepřišla. Jisté je jen jedno, čím víc spěcháte, tím déle
bude cesta trvat.
Daladalu si není problém chytit kdekoliv. Kromě
obvyklých zastávek stačí vlastně jen procházet kolem cesty, opět pozor na jízdu
vlevo, a ve správné chvíli mávnout. Když řidič zastaví, stačí jen naskočit. Ti
šikovnější to zvládají i za jízdy. První část tedy většinou není žádný problém.
Jen jednou se nám v Dar es Salaamu na frekventované cestě na nádraží
Ubongo nedařilo nastoupit asi půl hodiny. Poptávka totiž dost převyšovala
nabídku. Když daladala začala najíždět do čekajícího davu, instinkt Evropanů
nám radil uskočit před ní co nejdál. Chyba lávky. Zatímco my couvali, místní
běželi opačným směrem. Šikovně se vyhnuli přejetí a začala ta pravá tlačenice. Někdo
se s vytříbeným stylem snažil proklouznout spodem, někdo raději vsadil na
hrubou sílu a prostě si cestu prohrnul lokty. Ti ohebnější pak volili možnost vlézt
oknem. Za odměnu si mohli ukořistit sedačku, na kterou dopadli. Normálně je
však naštěstí nastupování pohodovou záležitostí.
Vlastnost, která mě na daladalách nepřestává
fascinovat je jejich zdánlivá nafukovatelnost. Když už to vypadá, že vevnitř
není ani milimetr místa, při dalším zastavení nastoupí dalších 5 lidí. Nejlépe
s pytlem rýže, nebo třeba krumpáčem, či slepičkou. Ta si během zastávek
užívá vyzobávání dobrot z podlahy. Někdy mi to docela připomíná tetris J. Jedno je však jisté. Přísloví „Dobrých
lidí se vejde.“ tady platí dvojnásob.
Výběr jízdného má na starost tzv. konda. Ten se
bravurně proplétá zepředu dozadu, a když je nejhůř, nechá si peníze poslat přes
ostatní spolucestující. Kromě toho je jeho úkolem za jízdy lákat kolemjdoucí k nastoupení,
anebo navigovat řidiče, kdy je možné předjíždět. Což jde mimochodem skoro
vždycky. Stačí jen pořádně zatroubit. Troubení se tady vůbec docela hojně
využívá. Když chcete pozdravit kamaráda, upozornit osobu na silnici, že vy
zpomalit nehodláte, anebo prostě jen tak pro radost.
V průběhu cesty máte na zabavení se výběr z mnoha
variant. My se většinou kocháme ubíhající krajinou nebo odpovídáme na pozdravy
naším spolucestujícím. Na nákup ovoce z okýnka si zatím ještě netroufáme,
ale místní si často dopřávají pomeranč, anebo cukrovou třtinu. Často se taky
jen tak zapovídají s lidmi kolem sebe, i když ještě před nastoupením do dveří
si byli úplně cizí. V daladale si prostě můžete dělat, co chcete a co vám
místo kolem vás a drncání dovolí. Třeba nakojit si dítě, když na to přijde.
Na to, v jakém jsou stavu místní cesty a
daladaly, jsme zatím vždycky dorazily bez problémů. Jen jednou nám s nastupujícím
pánem vypadly dveře. Podruhé praskla pneumatika, kterou však rychle opravilo
mužské osazenstvo cestující s námi. Pneumatika pak aspoň posloužila jako
další sedačka. Poslední drobný problém se týkal brzd. Moc nefungovaly, ale pro
našeho řidiče to nepředstavovalo žádný velký problém. Rozjíždění do kopce
vyřešila cihlička pod kolem. A jelo se jak po másle.
Takhle si tady teda s Kačkou cestujeme. Snad
si na nás někdy vzpomenete, třeba když zrovna budete lamentovat nad stavem „dé
jedničky“ anebo zpožděním u českých drah J.
Barča
Jak to vypadá, tak Djednička je super luxusní cestování. Ale zase bez zajímavých zážitků. Mně by se asi nejvíc zamlouvalo piki piki ve třech s řidičem pohodářem :-D Myslíme na vás často, zdravím. Míša
OdpovědětVymazatAhoj Míšo, moc děkujeme za komentáře, dělají nám vždy velkou radost:). Od včerejška máme nový typ řidiče: šnek. Cesta s ním vyjde na stejno jako chůze, ale zase člověk stihne procvičit svahilskou konverzaci a pořádně se pokochá :). A jako bonus je jízda s ním téměř zadarmo :). Kačka a Barča
Vymazat