AFRICKÝ ČAS
Normálně se nepovažuji za člověka, který by byl
nějaký puntičkář, když přijde na čas. Mnozí z mých blízkých by klidně
řekli, že tohle je slabé slovo J. S dochvilností spíš bojuji, než že bych ji
vyznávala. Pořád ale všechno probíhá v evropských měřítkách. Tady
v Africe je to trochu jinak. Nebo vlastně docela dost. Proto se mezi námi
už zažil pojem „africký čas“. Jak to tedy funguje?
Nejprve to vezmeme z celkové stránky.
V Tanzanii je oproti České Republice posun pouze jednu hodinu. Na letišti
jsme si proto přeřídily hodinky o 60 minut dopředu a dál už to neřešily. Drobný
problém se ale přesto vyskytl. Místní tento čas totiž příliš neuznávají a řídí
se podle svého. Ten začíná zhruba s východem slunce. V praxi to znamená,
že v 6:00 ráno začíná první hodina dne. Ti matematicky méně schopní z nás
proto bojují s tím, že pokaždé musí šest hodin přičítat nebo odečítat. A
to ještě není všechno. Naši farmáři se nám to někdy snaží ulehčit a použijí při
rozhovorech s námi čas evropský. Nebo naopak my se snažíme zamachrovat,
použijeme jejich čas a oni to nečekají. Takže už se nám stalo, že jsme
v domluvený čas ve dvě hodiny odpoledne dorazily k baráčku, ale nikdo
nikde. Po chvíli se objevila manželka farmáře a začala se omlouvat. Její muž na
náš čekal v osm ráno, ale po pár hodinách si řekl, že už asi nepřijdeme a
šel na pole. Co naplat, domlouváme se na zítřek na devátou. Teda na sa tatu asubuhi, afrického času. Pro
jistotu J.
Všem těmto drobným nedorozuměním se dá vyhnout
věčným ujišťováním. Čemu se ale vyhnout nedá je ten pravý „africký čas“. Jestli
u nás platí „Není čas, ztrácet čas“, tak tady to platí obráceně. Ztrácení času
je mimo práci a starání se o rodinu hlavní náplní dne většiny místních. Co
jiného se tu taky dá dělat, než povídat si s přáteli nebo jen tak
posedávat. Čas tady prostě ubíhá úplně jinak. Tak nějak poklidněji.
Výhodou toho je, že se člověk úplně zbaví stresu
z věčného koukání na mobil a přemýšlení nad tím, jestli stihne vše, co si
naplánoval. Nevýhoda přichází, když se objeví něco, co je potřeba stihnout
včas.
Už po prvních pár dnech ve vesnici jsme zjistily,
že nemá cenu si tu nic plánovat na minuty. Anebo na hodiny. Lepší je si říci,
co chcete stihnout za dopoledne a odpoledne. Večer po západu slunce se toho
stejně už moc dělat nedá. Nejlepší je ležet v zákrytu moskytiéry a povídat
si. Ale zpátky k času. Při plánování našeho rozvrhu máme africký čas
v mysli. Děláme si vždy časovou rezervu. A i v ní počítáme
s rezervou J. I tak se
ale většinou realita od našich plánů tak o hodinu liší. Ale my už jsme si
zvykly. Horší to bude po návratu zpět do ČR J.
A z čeho vzniká to neustálé zpoždění? Začne
vlastně už ráno u snídaně. Večer Babuovi řekneme, že další den máme
v plánu vyrážet v osm. V duchu si gratulujeme, jak jsme to hezky
vymyslely. Sraz s naším překladatelem Johnem máme totiž až v 8:30 a
tak jsme si udělaly hezkou rezervu. Parádička… to si jenom myslíme. V osm
se teprve začnou smažit naše oblíbené čapátky a o půl deváté stůl pořád zeje
prázdnotou. S kručením v břiše se zkoušíme jít zeptat, jak dlouho to
ještě bude trvat. „Už to nebude trvat dlouho.“ V devět nám snídaně dorazí
a my se do ní pustíme. Za čtvrt hoďky poté vyrážíme s tím, že už jsme
dávno měly být u farmáře Shabaniho. Ale co, jemu to snad vadit nebude. Hakuna matata. Vždyť přeci není kam
spěchat J. A
podobně to probíhá celý den.
Věta „Nebude to trvat dlouho.“ je tu celkově hodně
oblíbená. Slýcháme ji denně. Zatím bohužel pořád nedokážu odhadnout, kolik je
né dlouho. Rekord zatím drží oběd v Mbeyi, na který jsme čekaly dvě a půl
hodiny. Teď si možná říkáte, proč pozvání na oběd doprovázené naší milou
větičkou prostě neodmítáme. Jenže tady to totiž funguje trochu jinak. Platí, že
návštěva by se vždy měla pohostit čajem a jídlem. Existuje přísloví, že každý,
kdo překročí přes práh, nosí radost. A my zase máme radost, že máme možnost
farmáře zapojené do projektu poznat trochu blíž. Navíc, když člověku přes den
docela vyhládne. Takže to většinou riskneme a pak toho po hodině začneme trochu
litovat. Dobrý oběd a úsměv pohostinných místních to ale nakonec vynahradí.
Co vám budu povídat, obecně platí, že čím víc
spěcháte, tím déle všechno trvá. Když chceme dorazit někam ještě za světla a
začne se stmívat, můžeme si být jisté, že jízda dalalalou se protáhne skoro
dvojnásobně. Nervozita je přímo úměrná rychlosti na tachometru. Lepší je
s africkým časem nebojovat, ale podřídit se mu. Zvyknout se dá totiž
docela rychle a člověk si pak připadá tak nějak svobodněji J.
Barča
Žádné komentáře:
Okomentovat