pondělí 24. srpna 2015

V ZAJETÍ SÍTĚ
Když jsem ji poprvé uviděla, proletělo mi hlavou: „Tak my jsme fakt v Africe!“ Nikdy předtím jsem ji nepoužívala.  Ale rychle jsem si zvykla. O čem je řeč? O mé věrné společnici, moskytiéře.



První noc po příletu do Dar es Salaamu jsme trávily v hostelu YMCA. Protože naše letadlo přistávalo kolem půl třetí v noci a pak nás čekalo ještě vyřizování víz a cesta taxíkem, do postele jsme se dostaly až nad ránem. Se sítí jsme bojovaly asi 10 minut. Pokaždé, když jsem se ji snažila na jedné straně srovnat, vyhrnula se na druhé. Dost času zabralo taky zalepování i těch sebemenších dírek. Co kdyby právě tudy nějaký malarický komár proklouzl. Tak to teda né! Stejné potíže jsem měla ráno, když nám Zuzka zaklepala na dveře a já se po třech hodinách spánku marně snažila vylézt z postele a otevřít. Úplně jsem se do sítě zamotala. Říkala jsem si v duchu, že se mám teda každé ráno a večer na co těšit. A co teprve když se člověku v noci chce na záchod.

Během měsíce ve vesnici se stala moskytiéra mojí kamarádkou. Není nic lepšího, než si po dni plném práce lehnout na postel do sítě a jen tak si poležet, povídat si nebo číst. Žádný komár na vás nemůže a navíc moskytiéra vytváří takový malý pokojíček v našem normálním cihlovém pokoji. A to se občas docela hodí, protože přes den si soukromí moc neužijeme. Většinu času totiž trávíme obklopené místními. Moskitiérové chvilky mi budou chybět. Hlavně, když večerní manévry se sítí zaberou už jen pár sekund. A občasná dírka mi už taky dávno nevadí. Po pár štípancích, kterým stejně nejde zabránit, to člověk přestane řešit J.


I přesto, že v mé posteli pár prken chybí, se mi tu spí dobře. Možná až moc dobře J. Nejvíc to odnáší chudák Kačka. Normálně se mi doma v ČR málokdy podaří jít spát před půlnocí, ale tady je to úplně jinak. Setmí se kolem 7. a mě se už kolem 9. začnou klížit oči. Dostaly jsme se do fáze, kdy dostávám pochvalu, když vydržím až do desíti. Možná za to může tma, kterou prosvětluje jen světlo našich čelovek. Anebo jsem si už zvykla na to pohodové tempo, kterým tady dny ubíhají. Každopádně svou postel s moskytiérou, která se nachází v našem dočasném africkém domově, bych za nic neměnila J.

Barča

čtvrtek 20. srpna 2015

NA DENNÍM POŘÁDKU
Chcete se dostat do vedlejší vesnice? SMLOUVAT. Chcete si koupit ovoce? SMLOUVAT. Chcete se někde ubytovat? SMLOUVAT. Smlouvání je tedy naší každodenní činností. Ne však úplně oblíbenou. Už si ale zvykáme.

Začátky však byly krušné. „Za 5000 šilinků? Hmm“. Je nám jasné, že jako MZUNGU (to už určitě znáte J) se nás snaží ošidit. Ale o kolik? Kolik je opravdová cena? 4800? 4500? Že je to třeba jen 2000, to by nás samotné nenapadlo. Ještě že jsme tu při našich začátcích nebyly sami.

Možná se to nezdá, ale není to vůbec jednoduché. Ještě když se dohadujete vlastně jen o pár kaček, které z principu nemůžete nechat být. Dělá to pak totiž z bělochů „chodící peněženky“. A to přece nemůžeme budoucím cestovatelů udělat J.

Za měsíc, co jsme tu strávily, už jsme si zdejší obchodníky i trochu zaškatulkovaly. V jednom typu už nacházím pomalu zálibu, ale to nechme nakonec. Ať se máte na co těšit.

Prvním typem je takzvaný „poker face“. Neukáže žádné emoce. Rada pro vás: Nesmíte ukázat, že tu cenu, o kterou se pokoušíte, nemyslíte vážně. A už vůbec nesmíte ukázat, že vlastně netušíte, kolik by to správně mělo stát. Občas si říkáme, když se nám to povede řádně snížit, jestli spíše nešidíme my je. Ale snad ne, oni by to pod cenu určitě neprodali. Tenhle typ je docela běžný, dá se s nimi sice normálně komunikovat, ale žádná zábava to teda není. Ale pořád lepší než…

Druhým typem je „pan rozčilený“. S ním je těžká domluva. Naštěstí na něj moc často nenarážíme. Zatím jen jednou jsme potkaly vysoké stádium „pana rozčileného“. Vysvětlím, jak to s ním chodí. Nejdřív všechno odkývne a pak mlčky splní svoji práci. Jenže když přijde na placení, jako by do něj blesk vjel. „Takže 2500 TZS za obě, z Kajunjimere do Msiswi“. Odkýváno. A jede se. Přichází na placení. Nejprve, že nemá „change“ (na vrácení). Ale my se nedáváme. „Hapana, hapana“ (ne, ne). Vytáhneme další drobné, rozměníme mu a vezmeme si naše peníze. Blesk. Začne se rozčilovat. Jenže to my už máme, co nám patří a vesele se loučíme J.

Nechtěli bychom se tu dostávat do konfliktů s místními. Naštěstí narážíme na správné lidi. Občas se dokážeme i z „poker face“ dopracovat k třetímu typu. Jak? Obchodníky totiž odzbrojíme naší začátečnickou svahilštinou. Jsou rádi, že má někdo snahu. A k tomu naše úroveň, ta je prostě pobaví. Slovesa nepotřebujeme J.

A konečně třetí typ. Tomu už jsme přišly na chuť. „Americký úsměv“. Je krásné, jak se umějí smát od ucha k uchu. Když procházíte po tržišti a pozdravíte svahilsky, nebo jim jen odpovíte v jejich řeči, vyčarujete snadno ten jejich africký smích. To se pak smlouvá zábavněji. „Shi ngapi?“ (Kolik to stojí?). „1000 TZS“. Vytasíme na ně naši oblíbenou větu. „Nipunguzie?“ (Nějaká slevička by nebyla?). To je rozesměje ještě víc. Vyslovují zlevněnou cenu: „800 TZS“. Občas zkusíme jít ještě níž. „600?“ Ani my už se neubráníme smíchu. Tak si ještě chvíli vyměňujeme částky, než se na něčem dohodneme. Obě strany spokojené. Na to si plácneme J.

Mezi naše větší úspěšné smlouvání, s veselým průběhem, patří koupě kangy (africké látky). Povím vám její příběh. Již nějakou dobu šmejdíme po hezkých kangách. Jednoho dne jsme na jednu povedenou narazily. K tomu ještě jako plus u našeho oblíbeného prodavače v Mahangu, kde běžně kupujeme vody. Rozhodly jsme se tedy, že si ji koupíme. Jde se na smlouvání. „Shi ngapi?“ „7500.“ „Aaa, nipunguzie?“ Odpovíme s úsměvem. Byl z našeho nového slovíčka nadšen. „Tak 7000.“ „Aaa, hapana, 6000?“ Nedává se. „6500, méně ne.“ Zkoušíme poslední šanci. „6300?!“ Plácli jsme si. Dobrý obchod. A odcházíme šťastné s naší první kangou. Snad ne poslední J.

Tak uvidíme, zda se budeme těšit na nalinkované ceny v ČR nebo nám tohle bude chybět. Kdo ví? Když už si totiž myslíme, že se naše smlouvací schopnosti zlepšují, objeví se nějaký ananas nebo banán, který stojí víc, než bychom si přály. Cena pro MZUNGU, se kterou nepohneme. Nejhorší na tom je, že když hrdě odstoupíme od „drahého“ nákupu, tak na tom stejně tratíme my. Hlad je totiž neúprosný J.

PS: Možná to vypadá, že čísla ve svahilštině nám nedělají vůbec problém. Musíme se přiznat. Dělají J. Taková kalkulačka je dobrý pomocník. Lehce se na ní vyměňují čísla a my máme jistotu, že nedojde k nějakému omylu. Už se nám totiž stalo, že jsme místo pětistovky nabídly omylem pět tisíc. Ještě že nám to včas došlo. Obchodník by určitě nebyl proti, ale nám by to udělalo čáru přes rozpočet. 

Kačka

čtvrtek 13. srpna 2015

AFRICKÝ ČAS
Normálně se nepovažuji za člověka, který by byl nějaký puntičkář, když přijde na čas. Mnozí z mých blízkých by klidně řekli, že tohle je slabé slovo J. S dochvilností spíš bojuji, než že bych ji vyznávala. Pořád ale všechno probíhá v evropských měřítkách. Tady v Africe je to trochu jinak. Nebo vlastně docela dost. Proto se mezi námi už zažil pojem „africký čas“. Jak to tedy funguje?

Nejprve to vezmeme z celkové stránky. V Tanzanii je oproti České Republice posun pouze jednu hodinu. Na letišti jsme si proto přeřídily hodinky o 60 minut dopředu a dál už to neřešily. Drobný problém se ale přesto vyskytl. Místní tento čas totiž příliš neuznávají a řídí se podle svého. Ten začíná zhruba s východem slunce. V praxi to znamená, že v 6:00 ráno začíná první hodina dne. Ti matematicky méně schopní z nás proto bojují s tím, že pokaždé musí šest hodin přičítat nebo odečítat. A to ještě není všechno. Naši farmáři se nám to někdy snaží ulehčit a použijí při rozhovorech s námi čas evropský. Nebo naopak my se snažíme zamachrovat, použijeme jejich čas a oni to nečekají. Takže už se nám stalo, že jsme v domluvený čas ve dvě hodiny odpoledne dorazily k baráčku, ale nikdo nikde. Po chvíli se objevila manželka farmáře a začala se omlouvat. Její muž na náš čekal v osm ráno, ale po pár hodinách si řekl, že už asi nepřijdeme a šel na pole. Co naplat, domlouváme se na zítřek na devátou. Teda na sa tatu asubuhi, afrického času. Pro jistotu J.

Všem těmto drobným nedorozuměním se dá vyhnout věčným ujišťováním. Čemu se ale vyhnout nedá je ten pravý „africký čas“. Jestli u nás platí „Není čas, ztrácet čas“, tak tady to platí obráceně. Ztrácení času je mimo práci a starání se o rodinu hlavní náplní dne většiny místních. Co jiného se tu taky dá dělat, než povídat si s přáteli nebo jen tak posedávat. Čas tady prostě ubíhá úplně jinak. Tak nějak poklidněji.

Výhodou toho je, že se člověk úplně zbaví stresu z věčného koukání na mobil a přemýšlení nad tím, jestli stihne vše, co si naplánoval. Nevýhoda přichází, když se objeví něco, co je potřeba stihnout včas.

Už po prvních pár dnech ve vesnici jsme zjistily, že nemá cenu si tu nic plánovat na minuty. Anebo na hodiny. Lepší je si říci, co chcete stihnout za dopoledne a odpoledne. Večer po západu slunce se toho stejně už moc dělat nedá. Nejlepší je ležet v zákrytu moskytiéry a povídat si. Ale zpátky k času. Při plánování našeho rozvrhu máme africký čas v mysli. Děláme si vždy časovou rezervu. A i v ní počítáme s rezervou J. I tak se ale většinou realita od našich plánů tak o hodinu liší. Ale my už jsme si zvykly. Horší to bude po návratu zpět do ČR J.

A z čeho vzniká to neustálé zpoždění? Začne vlastně už ráno u snídaně. Večer Babuovi řekneme, že další den máme v plánu vyrážet v osm. V duchu si gratulujeme, jak jsme to hezky vymyslely. Sraz s naším překladatelem Johnem máme totiž až v 8:30 a tak jsme si udělaly hezkou rezervu. Parádička… to si jenom myslíme. V osm se teprve začnou smažit naše oblíbené čapátky a o půl deváté stůl pořád zeje prázdnotou. S kručením v břiše se zkoušíme jít zeptat, jak dlouho to ještě bude trvat. „Už to nebude trvat dlouho.“ V devět nám snídaně dorazí a my se do ní pustíme. Za čtvrt hoďky poté vyrážíme s tím, že už jsme dávno měly být u farmáře Shabaniho. Ale co, jemu to snad vadit nebude. Hakuna matata. Vždyť přeci není kam spěchat J. A podobně to probíhá celý den. 
 
Věta „Nebude to trvat dlouho.“ je tu celkově hodně oblíbená. Slýcháme ji denně. Zatím bohužel pořád nedokážu odhadnout, kolik je né dlouho. Rekord zatím drží oběd v Mbeyi, na který jsme čekaly dvě a půl hodiny. Teď si možná říkáte, proč pozvání na oběd doprovázené naší milou větičkou prostě neodmítáme. Jenže tady to totiž funguje trochu jinak. Platí, že návštěva by se vždy měla pohostit čajem a jídlem. Existuje přísloví, že každý, kdo překročí přes práh, nosí radost. A my zase máme radost, že máme možnost farmáře zapojené do projektu poznat trochu blíž. Navíc, když člověku přes den docela vyhládne. Takže to většinou riskneme a pak toho po hodině začneme trochu litovat. Dobrý oběd a úsměv pohostinných místních to ale nakonec vynahradí.

Co vám budu povídat, obecně platí, že čím víc spěcháte, tím déle všechno trvá. Když chceme dorazit někam ještě za světla a začne se stmívat, můžeme si být jisté, že jízda dalalalou se protáhne skoro dvojnásobně. Nervozita je přímo úměrná rychlosti na tachometru. Lepší je s africkým časem nebojovat, ale podřídit se mu. Zvyknout se dá totiž docela rychle a člověk si pak připadá tak nějak svobodněji J.

 Barča

úterý 11. srpna 2015

NEVIDITELNÝ MZUNGU
21. 7. Ráno. Chystáme se vyrazit za našimi farmáři. Jsme tu ještě všichni čtyři: Martin, Zuzka, Barča a já. No, prostě hodně MZUNGU, teda vlastně množné číslo – WAZUNGU. Kdybyste náhodou nevěděli, co to znamená, tak je to jednoduše „běloch“. Ale jestli jste někdy byli v Africe, tak je pro vás mé vysvětlení zcela zbytečné. Určitě to znáte na vlastní kůži. Není dne, kdy bych ono, všem Tanzancům známe slovo, neslyšela. Ale vraťme se zpět…

Vyrážíme do Mahanga na rozhovory s místními. Kvůli nedostatku času se Zuzka odpojuje a jde domů zařídit nějaké věci k jejich odjezdu do Malawi. Taková menší, avšak důležitá vsuvka: nespali jsme doma, ale u jednoho z našich farmářů, Allyho. Chtěl nás pohostit ve svém domě. A ne pouze na jednu noc. Ještě nás tam jedna čekala… Chtěl totiž, abychom se u něj cítili jako doma a po práci se radostně vraceli k němu.

Pomalu dorážíme do vesnice. S potěšením poznáváme našeho nového mladého farmáře, Tatiza. Nejen že je pracovitý a tedy i úspěšný, ale také velmi laskavý. Jeho mlaďounká žena nám přichystala opravdu velkou porcičku rýže. Nejprve jsem si myslela, že ten talíř s kupou rýže je pro nás všechny dohromady. Když ale začala nosit další a další, polil mě trochu pot. Jak to mám sníst? Navíc k tomu z úcty připojila porci hovězího masa. A jak se říká, jídlo by se mělo před posláním do žaludku nejméně 100x přežvýkat. To jsme někteří dodrželi. Bohužel ne z vlastní vůle. Konzistence masa je tady trochu jiná, tužší. Byl to opravdu boj, než jsme to do sebe nasoukaly. Musím uznat, že z té obří kupy trochu rýže ještě zbylo, ale v porovnání s tím, co jsme snědli, to byla maličkost.

Obrovské porce nejsou jediné, s čím se tady potýkáme. Počet jídel během dne se velmi různí. Někdy na oběd nenarazíme jak je den dlouhý, jindy se zase musíme poprat se dvěma až třemi pěknými porcemi rýže za sebou.

S plnými žaludky odcházíme k dalšímu farmáři. Není však doma, tak se vydáváme na cestu zpět. Potřebovali bychom nespatřeně projít kolem Allyho domu a zajít pro Zuzku. Malinko si odpočinout a poté spolu hromadně dorazit zpět k Allymu, „rovnou z práce.“

V klidu si povídáme a pokračujeme v naší cestě. Míjíme první domky v Kajunjumere. Následuje Allyho dům. Čisto. Ne však na dlouho. Ally vychází z domu. K našemu štěstí zády k nám. Přejde bez povšimnutí cestu a usadí se na druhé straně u ostatních na odpolední dýchánek. Zase štěstí, sedí zády. Tak si tak v klidu projdeme nespatřeně kolem. Když v tom, vyběhne banda malých jásajících dítek a vesele si začnou pokřikovat: MZUNGU, MZUNGU, MZUNGU. Jsme prozrazeni. Tady opravdu nedokážeme být nenápadní, ať se snažíme, jak se snažíme. Svíticí pleť nás vždy prozradí. A to já, já nejsem zrovna nejsvětlejší pleti, to asi víte J. V Tanzanii se však v davu neztratím. Ale někdy to má i výhody.



Na cestě k masajům nám byla naše pleť přece jen dobrá. Máme prý vystoupit až na druhé zastávce v Chimale. Místní říkají, že tedy až na té příští. Tak si tak v klidu sedíme. A naše pleť si vesele svítí autobusem. To nás zachránilo. Takhle nás Musa masaj, který na nás čekal na druhé zastávce, tedy již téhle J v plné daladale lidí snadně rozpoznal. Bez naší pleti bychom jeli kamsi dál…

PS: Taková veselá příhoda na závěr. Trošku z jiného (tmavšíhoJ) soudku. Možná jsem se ještě nezmínila, ale nemáme tu elektřinu, takže tma je na denním pořádku. Když nás večer Babu přes zeď zavolá z obýváku, že tam na nás čeká večeře, s radostí, tedy skoro vždy J, se zvedneme a jdeme se usadit k jídlu. „Katka, the dinner is ready (večeře je hotová),“ pomalu se zvedám z postele a jdu napřed do obýváku. Tma. Chci si popovídat. „Babu? Are you here? (jsi tu?)“ Už nebyl. V té tmě jsem vážně nerozpoznala, že už v tom křesle, kde běžně při večeři sedává, není. Škoda, večerní povídání s ním máme moc rády J.


Kačka

čtvrtek 6. srpna 2015


DOPRAVA, TAK JAK JI NEZNÁME
Když jsem 15. července seděla v klimatizovaném autobusu a mířila cestou na letiště, říkala jsem si, že na takový luxus můžu asi na pár měsíců zapomenout. Přemýšlela jsem, čím asi budu cestovat v Tanzanii a byla zvědavá, jak to bude vypadat na živo.

Naším nejčastějším dopravním prostředkem je kolo. Na něm brázdíme okolí Mahanga kvůli návštěvám farmářů skoro každý den. Naštěstí jsou všude rovinky a tak to není žádná velká dřina. Nepotřebujeme ani přehazovačku. Někteří ani brzdu J. Cestu nám sem tam zpestří nějaký příkop a nebo říčka, kterou musíme projet. Jízdu na kole si užíváme. Jen si musíme dávat pozor, abychom pro samé kochání nezajely nějakou slepici nebo kozu. Občas mi totiž připadá, že nemají žádný pud sebezáchovy. Jako všude tu platí právo silnějšího a tak kolikrát musíme zastavit a počkat, než přes cestu přejde stádo krav. Další nástrahou jsou všudypřítomné trny, které propíchnou pneumatiku dřív než bys řekl švec. A taky mají tendenci to dělat ve chvílích, kdy zrovna spěcháme nebo se nacházíme nejdál od civilizace. Naštěstí ale většinou brzo narazíme na nějaký domek, kde nám ochotní místní kolo zalepí. Další potíž představuje samotná cesta. Na hliněný povrch a kameny jsme si už zvykly. Co nám ale stále dělá problém, jsou závěje písku, které nás občas nemile překvapí. Sem tam proto za sebou slyším „Uaaaaa“ doprovázené buď ránou, anebo úlevným povzdechem. V neposlední řadě tu bojujeme s jízdou vlevo. Kolikrát se nám stane, že pádíme vesele vpravo a vysmátý vesničan nám kroutíc hlavou ukazuje na druhou stranu. Mzungu, no J.



O trochu dobrodružnější než kolo je piki piki, místní motorkové taxi. To hodně využíváme na delší trasy, například do vedlejší vesnice Mswiswi. Předtím, než nasedneme, je potřeba si usmlouvat cenu. Pak se ve třech nasoukáme na motorku a může se vyrazit. Většinou už po prvních pár metrech zjistíme, na jakého řidiče jsme narazily. Já si je pracovně rozděluji na dva typy, závodník a pohodář. Závodník má jednu výhodu, a to tu, že dokáže čas cesty zkrouhnout klidně i na polovinu. Nevýhodou však je, že motorka jedoucí rychle na nezpevněné cestě dost poskakuje a nás pak od křečovitého držení po příjezdu bolí ruce. A taky zadek. Když máme štěstí, řidič aspoň v průběhu jízdy pozoruje cestu a vyhýbá se největším šutrům. Ale ani to není podmínka. Osobně mám proto mnohem radši druhý typ řidiče. Ten si jede pěkně pole pole (pomalu), stíhá zdravit všechny kolem a ještě si prozpěvovat za zvuků puštěných afrických písniček z rádia přímo na jeho řídítkách. To má pak člověk hnedka lepší náladu. A taky čas se cestou kochat pohledem na hory kolem nebo západem slunce, které nám tady nepřestávají brát dech. A když máme štěstí a řidič je extrémní pohodář, klidně nám k takovému pohledu zastaví. Pak nás na cestě potkáte, jak všichni tři obdivujeme to, co vidíme a za veselé melodie se spokojeně usmíváme. Vždyť přeci není kam spěchat J.



Poslední dopravní prostředek, který často využíváme, jsou daladaly. Malé minidodávky, které fungují jako městská hromadná doprava. My je využíváme hojně hlavně na cestu do Mbeyi a zpět. I v hlavním městě jsme si jich řádně užily. V ceně v přepočtu asi 4 korun, které jízda daladalou normálně stojí, máte jak dopravu tak obvykle i docela velký zážitek J.

Milovníci přesnosti a jízdních řádů by si tady na své určitě nepřišli. Daladaly jezdí, jak se zrovna podaří. Někdy marně čekáte na vytoužený směr a nic nejede. Jindy zase přijedou tři po sobě. Na to, jak to funguje, jsem zatím nepřišla. Jisté je jen jedno, čím víc spěcháte, tím déle bude cesta trvat.
Daladalu si není problém chytit kdekoliv. Kromě obvyklých zastávek stačí vlastně jen procházet kolem cesty, opět pozor na jízdu vlevo, a ve správné chvíli mávnout. Když řidič zastaví, stačí jen naskočit. Ti šikovnější to zvládají i za jízdy. První část tedy většinou není žádný problém. Jen jednou se nám v Dar es Salaamu na frekventované cestě na nádraží Ubongo nedařilo nastoupit asi půl hodiny. Poptávka totiž dost převyšovala nabídku. Když daladala začala najíždět do čekajícího davu, instinkt Evropanů nám radil uskočit před ní co nejdál. Chyba lávky. Zatímco my couvali, místní běželi opačným směrem. Šikovně se vyhnuli přejetí a začala ta pravá tlačenice. Někdo se s vytříbeným stylem snažil proklouznout spodem, někdo raději vsadil na hrubou sílu a prostě si cestu prohrnul lokty. Ti ohebnější pak volili možnost vlézt oknem. Za odměnu si mohli ukořistit sedačku, na kterou dopadli. Normálně je však naštěstí nastupování pohodovou záležitostí.

Vlastnost, která mě na daladalách nepřestává fascinovat je jejich zdánlivá nafukovatelnost. Když už to vypadá, že vevnitř není ani milimetr místa, při dalším zastavení nastoupí dalších 5 lidí. Nejlépe s pytlem rýže, nebo třeba krumpáčem, či slepičkou. Ta si během zastávek užívá vyzobávání dobrot z podlahy. Někdy mi to docela připomíná tetris J. Jedno je však jisté. Přísloví „Dobrých lidí se vejde.“ tady platí dvojnásob.

Výběr jízdného má na starost tzv. konda. Ten se bravurně proplétá zepředu dozadu, a když je nejhůř, nechá si peníze poslat přes ostatní spolucestující. Kromě toho je jeho úkolem za jízdy lákat kolemjdoucí k nastoupení, anebo navigovat řidiče, kdy je možné předjíždět. Což jde mimochodem skoro vždycky. Stačí jen pořádně zatroubit. Troubení se tady vůbec docela hojně využívá. Když chcete pozdravit kamaráda, upozornit osobu na silnici, že vy zpomalit nehodláte, anebo prostě jen tak pro radost.

V průběhu cesty máte na zabavení se výběr z mnoha variant. My se většinou kocháme ubíhající krajinou nebo odpovídáme na pozdravy naším spolucestujícím. Na nákup ovoce z okýnka si zatím ještě netroufáme, ale místní si často dopřávají pomeranč, anebo cukrovou třtinu. Často se taky jen tak zapovídají s lidmi kolem sebe, i když ještě před nastoupením do dveří si byli úplně cizí. V daladale si prostě můžete dělat, co chcete a co vám místo kolem vás a drncání dovolí. Třeba nakojit si dítě, když na to přijde.

Na to, v jakém jsou stavu místní cesty a daladaly, jsme zatím vždycky dorazily bez problémů. Jen jednou nám s nastupujícím pánem vypadly dveře. Podruhé praskla pneumatika, kterou však rychle opravilo mužské osazenstvo cestující s námi. Pneumatika pak aspoň posloužila jako další sedačka. Poslední drobný problém se týkal brzd. Moc nefungovaly, ale pro našeho řidiče to nepředstavovalo žádný velký problém. Rozjíždění do kopce vyřešila cihlička pod kolem. A jelo se jak po másle.



Takhle si tady teda s Kačkou cestujeme. Snad si na nás někdy vzpomenete, třeba když zrovna budete lamentovat nad stavem „dé jedničky“ anebo zpožděním u českých drah J.

Barča

neděle 2. srpna 2015

HYGIENA? PROČ NE
Každý si pod tímhle slovem představí asi podobné. Sprcha, čistota, jak těla, tak zubů, či voňavé oblečení. Někdo možná přidá nějaké ty krémy nebo hřeben. Nesmíme také zapomenout na naše vážené WC.

Když máte velkou představivost, a to já teda mám, tak i tady všechno v klidu naleznete J. Trošku vám to přiblížím…

ZATOČIT KOHOUTKEM DO LEVA à STUDENÁ, DO PRAVA à   ?
Před tím jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, u nás máme umyvadla s kohoutkem a tekoucí vodou kde se dá. Je to vůbec potřeba?

Je libo voda? Miska s nálevkou postačí. Před každým jídlem si tu opláchnou ruce v misce přímo u stolu, před samotným stolováním. To je podle mne řádná hygiena. Myslím, že takhle často jsem si je u nás neumývala. A hned po jídle znovu. Musím sice uznat, že ta mastnota tou studenou vodou nejde zrovna nejlépe dolů. Ale co, zbytek vsáknou kalhoty.

Ještě je tu menší rozdíl v domácnostech. Někde to opravdu dodržují často, jako třeba u některých našich farmářů, kteří nás zvou na oběd. Nebo když spíme ve městě, tam je to na denním pořádku. Někdy je voda dokonce ohřátá. Avšak existují i domácnosti, kde to není podmínkou, spíše výjimkou. Zrovna v takové tu s Barčou pobýváme. Ale kyblík na zahradě to vyřeší. Našeho hostitele, Babua, bych neměnila ani za teplou vodu, či evropský záchod.

VANA PLNÁ PĚNY
Tak o tom se mi tu může jen zdát. Ale zatím ani nezdává. S lavorem jsem zcela spokojena. U nás máme dokonce ten luxus, že každá máme pro sebe celý lavor vody. Ve městě se dělíme o kyblík dvě, ale i půlka je dostačující. Máme tam totiž vodu pěkně ohřátou. Jen se nám tam občas stane, že než se stihneme vystřídat, půlka kyblíku je fuč. Tak ta první má vždy větší šanci na umytí.
Ale zpátky k naší sprše. Když už uznáme za vhodné, že je to s námi špatné, a že je na čase zase vonět, vezmeme si každá ráno svůj lavor a naplníme ho celý vodou z hadice. Pak si vybereme slunné místečko a dáme ho tam. A můžeme v klidu vyrazit za prací, k našim farmářům. Po návratu už na nás čeká ohřátá vodička. Většinou. Občas se totiž stane, že lavůrek už se využívá na jinou činnost, je potřeba občas vyprat, nebo umýt nádobí. Štěstí je, že já mám studenou sprchu ráda, tak si natočím novou. Zatím jsem měla štěstí a pokaždé byla ještě jiná voda k mání. Večer totiž z hadice už neteče ani kapka. A pak už můžu rovnou do sprchy. Cihlová místnůstka, s odtokem kamsi za dům, dveře pořešené roztrhaným prostěradlem. Polévátko jsme vyrobily jednoduše, uříznout vršek petky a hotovo. Ale i bez něj se to dá, někdy se totiž polévátko někam vytratí. Pak už jen namydlit, polít se a jsme jako nové. Občas po utření zjistím, že ta voda nebyla asi tak čistá, jak se zdála. Ale přijdeme si čisté a voňavé, to je hlavní.

Ještě menší dodatek, taková začátečnická chyba. To, že ráno svítí sluníčko u zdi, neznamená, že tam bude svítit dlouho. Stín je totiž rychlý. A voda pak pěkně studená. Teď už to řešíme dáním lavoru přímo doprostřed dvorku. Tam je jistota, že nás žádný stín nepřekvapí J.

JAK ASI TAK VYPADÁME?
Naštěstí tu nejsou zrcadla. Tak si děláme zrcadlo tak nějak navzájem. Už máme i jiné míry. „Baru, co vlasy?“ „No, na Evropu by to chtělo umýt, ale na Afriku máme ještě jeden den.“ :D A když nevyjde sprcha, suchý šampon to pojistí.

Hřeben tu náhodou používám často, možná i častěji, než u nás v ČR. Myslím, že tak 2x do týdne se určitě učešu. Je fakt, že občas mě můj stín vyděsí, ale tak, Barča říká, že to není ještě tak hrozné. Zná mé česání-nečesání z Čech, tak by tu na mne měla být spíše pyšná.

O krémech vám toho moc nepovím, nějak nejsem zastánce těchto potřeb, ale určitě tu s nimi není problém. V obchůdkách je vídám často. Jen si říkám, že když se tu člověk namaže, tak se na něj lépe přilepí ten všudypřítomný prach a hlína. Takže to vlastně nedělám z čistě hygienických důvodů J.

ČISTÝ DECH
Tak kartáček je nejpoužívanější věc na naši očistu. S ním není žádný problém, pěkně vyčistit, vykloktat vodou z petky a plivnout to za záchodovou zídku. Už tam po nás zůstává pěkný pastový flek. Už i šváby to přitahuje. Takový šváb s pastou na zádech se v té tmě lépe identifikuje, když míří zaútočit na jednu z nás, která mu okupuje jeho domov, záchodovou díru.

UŽ STAČÍ JEN VŮNĚ
A přišlo na první praní. Naivně jsme své světlé prádlo namočily do lavoru s pracím mýdlem a začaly drhnout. S vidinou čistého oblečení na další týden. Avšak již po nějaké minutě nám došlo, jak to asi dopadne. Tady se nejede na špínu a fleky, ale zda nám to aspoň voní. I jen ta vůně je pro nás výhra. A ne poslední výhra…

Asi nikdy tak přes den nefoukalo, jako po tom, co jsme nechaly naše „čisté“ prádlo volně pověšené na prádelní šňůře. Dávaly jsme si přes den typy, kolik kusů oblečení z toho již nikdy neuvidíme. Doufaly jsme, že nám pan vítr nevezme vše. Protože vydržet v tom jednom tričku a sukni, které jsme měly právě na sobě, by byl docela boj. Nejen pro nás, ale určitě i pro naše okolí. Naštěstí se zase ukázala africká povaha, ta jejich laskavost a naše Madawa nám to pěkně z té země posbírala. Trochu se to oprášilo a prádlo bylo skoro jako nové.

NENÍ DÍRA JAKO DÍRA
Tak celý tenhle článek na mne padnul vlastně jen kvůli této konečné části. Mé tělo funguje tak trochu jako okapová roura, takže když se napiju, celkem často navštěvuji záchod (i v ČR). Takže i zde, za ne až tak dlouhou dobu, mám slušný přehled o „záchodových mísách.“

Začněme pěkně od spoda, na poslední příčce se nachází záchod jedné rodinky, z kmene Sukumů. Zde byl záchod tvořen dírou zvláštního tvaru. To by nebylo něčím zvláště výjimečné, ale povrch kolem díry nevypadal zcela stabilně. Ta suchá hlína… Měla jsem trochu strach, zda se po chvíli neocitnu někde kdesi dole v jámě. Navíc, zasloužil si své poslední (zatím) místo i z důvodu krycího. Kolem byl udělán jakýsi plot z bambusových tyček. Ty však někomu asi na vybraných místech pěkně zachutnaly, tak jsem si přišla celkem odhalena. Ještě že to bylo trochu v zákrytu domu. Šoupněmě se trochu výše, zde se umisťuje již mnoho domů. Díra se stabilním okrajem + k tomu slušný zákryt v podobě hliněné „kadibudky.“ Někde sice vláli dveře, pytlového rázu, ale to se občas stane. Přejdeme-li ještě výše, některé toalety jsou upgradované dvěma cihlami kolem otvoru, jakési stupátko. Pak je zde již nejluxusnější typ a to pravý keramický turecký záchod. To už je opravdu luxus. O našem evropském si můžu nechat jen zdát…

Myslím, že jsem si rychle navykla na africké „hygienické návyky“. Vlastně, jednomu se stále ještě vyhýbáme. Na toaletní papír nedáme dopustit. Kyblík s vodou nás v tomto případě zatím neuspokojí J.
Kačka

sobota 1. srpna 2015

JAK TO VŠECHNO ZAČALO?
Staré svahilské přísloví „Atangaye na jua hujuwa “ říká: „Kdo se během dne hodně toulá, hodně se naučí.“ My (Barča a Kačka) jsme se díky neziskovce Maendeleo zatoulaly až do malé vesničky Malawatu na jihozápadě Tanzanie.

Celý příběh začal před skoro dvěma lety 22. 9. 2013, kde jinde než v hospodě. Byl to den, kdy jsme se s Kačkou poprvé setkaly. Byla neděle a v pondělí nás čekal první den na Univerzitě Palackého v Olomouci. Povídaly jsme si o tom, proč jsme si vybraly právě obor Mezinárodní rozvojová studia a také o našich cestovatelských plánech. A zjistily jsme, že nás to obě táhne do subsaharské Afriky.

Dny ubíhaly a my si pomalu zvykaly na slasti (to hlavně) a strasti studentského života. Asi měsíc po začátku semestru měl ve škole přednášku zakladatel Maendelea Martin. Myšlenka mikropůjček i celý projekt nás zaujaly a proto jsme se domluvily, že se přijdeme podívat na příští schůzku členů organizace. A pak na další. A další. A už jsme zůstaly J.

V průběhu dobrovolničení pro Maendeleo jsme se toho hodně naučily a ověřily si, že praxe ti dá kolikrát mnohem víc než teorie. A když jsou u toho fajn lidi, i práci si jde užívat. Po dvou letech nastal čas si praxi ověřit ještě více v praxi, tedy v terénu. Když jsme dostaly možnost projekt vidět přímo na místě na vlastní oči, neváhaly jsme. A tak začalo naše africké dobrodružství. Celkově spolu strávíme v Tanzanii dva měsíce a budeme pracovat na projektu „Podpora farmaření“ a jeho zlepšování do budoucna.

Tento blog nemá ambice stát se velkým průvodcem. Jedná se jen o snahu přiblížit náš pobyt na tanzanském venkově našim blízkým a přátelům Maendelea J.


Barča